Horolezecký klub Mladá Boleslav
Výpis článků Vyhledávání Přidat nový článek  

hosting poskytl
BeeInside
doménu poskytl
horolezci.cz
pro HKMB
vytvořil
Tomáš Cerha

Aljaška 2005

Zobrazení pro tisk Editovat článek

Tomáš Maršík, 12.7.2006

„Byl jednou jeden hoch a ten se vydal na cestu přes vysoké hory, hluboká údolí a divoké řeky. A aby na to nebyl sám, připojila se k němu tři hodná děvčata. Ale nebyla to obyčejná děvčata, byly to totiž orientační běžkyně...” Nezbývá nám, než se jen smát pohádce, která se ozývá z vedlejšího stanu. Ale za chvíli již všichni spíme, plni očekávání dalšího dne v aljašské divočině...

Složení výpravy:

  • Julie Volfová
  • Katka Kašková (Káťa)
  • Katka Švihovská (Katuš)
  • Katka Petrášová (Katka)
  • Tomáš Maršík

Místa:

  • Denali National Park (26.7. – 7.8.) – pěší výprava (Julie, Káťa, Katuš, Tom)
  • Chugach National Forest (10.8. – 20.8.) – pěší výprava (Julie, Káťa, Katuš, Katka, Tom)
  • Prince William Sound (24.8. – 28.8.) – výprava s mořskými kajaky (Julie, Tom)

Takhle to všechno začíná (vypráví Tom)

Je běžný únorový den. Sedím ve své kanceláři na University of Alaska Fairbanks a procházím novou emailovou poštu. A hele! Julie! A že by teda prý za mnou v létě přijely! A že prý dvě!

No netrvá to dlouho a jsou tři – Julie, Káťa a Katuš. Za nedlouho ještě píše Katka z Kandy, že by se k nám také na chvíli přidala. Julie, tři Katky a já - no, to je teda sestava...

Následují desítky emailů, hledání v mapách, zvací dopisy, víza, letenky, příprava materiálu, atd. Plán je jasný – Julie, Káťa, Katuš a já podnikneme dvoutýdenní přechod pohoří Alaska Range v Denali National Park a pak přijede Katka z Kanady a všichni vyrazíme na deset dnů na Kenai Peninsula do Chugach National Forest. Teď už jen, aby nám to všechno vyšlo!

Denali National Park (vypráví Julie a Káťa)

Hurá, víza máme! Sedíme v letadlech, i když každá v jiném. Julča letí do Fairbanks a Katky do Anchorage. Setkáváme se v Denali Foundation, uprostřed Aljašky. Tomova znalost místních pravidel pro vstup do divočiny nám ušetřila minimálně den.

Praktické info (dále PI): Před vstupem do národního parku Denali je třeba se zaregistrovat ve Wilderness Access Centre. Nejprve zhlédnete instruktážní film o chování v divočině, poté vyslechnete krátkou přednášku a nakonec vyplníte itinerář své cesty, aneb k příslušnému datu uvedete sektor, v němž se hodláte zdržovat. Pokud je limit osob na sektor vyčerpán, jste nuceni změnit své plány. Z centra odcházíte kvalitně informování a s obrovskými pochybami o zdárném dokončení vaší cesty, navíc vás tíží B.R.F.C.(=bear resistant food container).

Teď se nám to ještě směje... BRFC (Bear Resistant Food Container)

Ráno vyrážíme do divočiny. Váhu našich batohů raději nechceme znát. Jsou i tací, kteří ho ze země na záda nezvednou. Přece jen vybavení a jídlo na 14 dní do liduprázdných hor něco váží. Informace posbíral Tom, kde se dalo. Podle toho vypadá i začátek cesty. Asi hodinu bloudíme.

PI: Denali park se vyznačuje naprostou absencí cest. Výběr trasy záleží čistě na vás. S trochou štěstí narazíte na zvířecí stezky, které ale ne vždy vedou k vytčenému cíli.

Medvědí stezka

Naše odolnost a trpělivost je testována hned z kraje, neboť několik hodin se prodíráme neskutečně hustou aljašskou „buší“.Ženy jsou z prvního kontaktu s divočinou totálně zdrceny,ale Tom si „bushwhacking“ opravdu užívá.. Po tomto strastiplném zážitku prcháme na hřebeny hor, kde se nám otevírají první úžasná panoramata.

Výhledy Výhledy Výhledy

PI: Nohy i ruce si chráníme neoprenovými rukavicemi a ponožkami. Membrány ani impregnace po prvních pár hodinách nemají v těchto bažinách šanci.

Následující dny si již doslova vychutnáváme a s novými překvapeními se vyrovnáváme mnohem lépe.Tu bobří hráze, tu medvědice s medvíďátkem, zvědaví sobi, losí parohy, trsy medověskořicových borůvek, první brodění ledovcových řek…Krajina se každým dnem mění, ale jídelníček zůstává stále stejný.

Katuš, jen do toho!

PI: Zde je jídelníček na čtyři týdny strávené na Aljašce. Byli jsme limitováni objemem B.R.F.C., váhou a především bezpečnostními opatřeními kvůli medvědům – aromatické potraviny naprosto vyloučeny.

Strava / 1 osoba / 1 den : snídaně – 110 g ovesných vloček + 50 g sušeného mléka (kaše), oběd – 100 g trailmixu (rozinky, oříšky …), moučník – jedlé plody (když zrovna jsou), večeře – 110 g rýže nebo špaget + 55 g TVP (u nás vylepšený sojový granulát)

Z koření byla povolena pouze sůl. Pro neděle a výjimečné dny jsme s sebou táhli 1 kg tvrdého sýru. Stravu jsme denně obohacovali vitamíny. K pití jen filtrovaná voda nebo rozpustné vitamíny, minerály.

Sluníčko! Rychle sušit!

Jelikož už jsme delší dobu na cestě, volíme tzv. odpočinkový den. Průběh nejlépe vystihnou úryvky z deníku:

„ Po mokré noci na nás vykukuje sluníčko. Bohužel ne na dlouho. Po chvíli se zatáhne a k zimě se ještě přidá silný a vytrvalý déšť. Pokračujeme podél řeky a pokukujeme po vhodném místě na brodění. Za chvíli jsme nuceni vystoupat strmým hliněným břehem nad řeku a pokračovat buší. Káťa a Tom jdou první. Lezeme po čtyřech, namoklá hlína pekelně klouže. A náhle… Tomovi větev uvolnila pojistku spreje proti medvědům. Chytá největší dávku přímo do obličeje. Káťa vdechuje zbytek. Nahoře jsme hned, ani nevíme, jak jsme se tam tak rychle dostali. Julie s Katuš zůstaly naštěstí ušetřeny. Máme poslední čtvrt litr filtrované vody, a tak Tomovi okamžitě vyplachujeme oči. Bohužel oční kapky z lékárny jsou prázdné. Vracíme se zpět svahem dolů a zkoušíme přefiltrovat kalnou ledovcovou vodu. Po čtvrt litru je filtr téměř ucpán, takže přestáváme, a opět vyplachujeme oči. Všichni jsme úplně promrzlí a déšť neustává. Tom má kontaminované i oblečení a dost ho pálí tělo. Nicméně vyrážíme dolů po proudu. Po pár set metrech nemáme na vybranou a musíme brodit. Svlékáme kalhoty a zápasíme s celkovou prokřehlostí. Proud je silný. Tom brodí jako první. Naštěstí to zvládá, ale pro případ nehody je v pohotovosti kousek pod námi. Katuš z obavy před omrzlinami a křečemi z ledovcové vody řeku téměř přebíhá. Julča už je na tom o poznání hůře a bojuje o rovnováhu, když jí pod bundu natéká voda. O fous unikla plaveckému zážitku. Poslední jde nerozhodná Káťa. Dělá pár kroků, ale přijde jí, že to nezvládá, a vrací se zpět. Druhý pokus. Tepová frekvence je na maximum. Pere se s vodou, ale nezvládá to. Už ji unáší proud. Nemůže se dostat z popruhů batohu. Trochu panikaří, ale pud sebezáchovy je silnější a dostává se z popruhů a pak rychle na břeh. Tom chytá batoh. Jako zázrakem neztratila boty přehozené kolem krku. Značkové trekkingové hole už tolik štěstí neměly. Brození nám na teple nepřidalo, ba naopak. Tom ještě pere osprejovanou bundu a razí se dál. Za chvíli se dostáváme na široké řečiště a Káťa prosazuje stavění stanu. Pro dnešek bylo odpočinku již dost.

100 metrů od stanu (podle pravidel) vaříme večeři. Tom kus od tábora hledá vhodné klacky místo holí, holky relaxují ve stanu a Káťa hlídá ešusy. Najednou zpozoruje dva zvláštní hnědé kameny. Ony se však po chvíli začínají hýbat. Medvědice s medvíďátkem si to míří přímo k nám. Přitom pozvánky na večeři jsme nerozesílali. Káťa okamžitě řve na poplach, ale holky to až tak nebere. Poplašné řvaní nabírá na intenzitě, holky konečně vylézají ze stanu. Ovšem Tom stále daleko. Bráníme večeři usilovným řvaním a skákáním, tvůrci instruktážního filmu by z nás měli radost. Teprve teď si Tom všiml, že se něco děje, a sprintuje nám na pomoc. Po nějaké době medvědy naše divadelní představení omrzelo a uhýbají do buše kousek od nás.“

Medvědi

PI: Při brodění řek je dobré nalézt místo, kde je řečiště nejširší, případně, kde se řeka větví na více ramen. Nehrozí tu taková hloubka. Zapomeňte na brodění bez bot (někde stačí tzv. čínské kecky, někde jsou nutné pohory a neoprenky). Hole vám pomůžou udržet stabilitu. Také se doporučuje rozepnout všechny popruhy na batohu, abyste se z něj mohli rychle dostat.

Konečně pryč ze křoví Musíme si pomáhat... Jaká to pohodlná postel...

Soužití s medvědy: v Denali žije pouze divoká zvěř a platí tu naprostý zákaz krmení. Díky tomu mají zdejší medvědi respekt z člověka. Přesto je třeba dodržovat jistá pravidla. Neměli byste chodit sami a v nepřehledných terénech (buš, řeky, horizonty) je nutné na sebe upozorňovat hlasitým voláním. Zapomeňte na rolničky a píšťalky. Nejúčinnější je lidský hlas a nám se nejvíce osvědčilo volání: „Hey bear!!!“ Nevytrvalí jedinci či jedinci se slabým hlasem si koledují o problémy.

Na ledovci To je nádhera Hlavně nesklouznout...

Po našem setkání s medvědy se už všichni těšíme na ledovec, kde za prvé nejsou komáři (Fenistil a moskytiéry patří do základní výbavy.) a za druhé ani medvědi. Ledovce jsme si užili až až. 20 mil dlouhý ledovec Muldrow Glacier nám připravil nevšední zážitky. Po několik dní jsme přelézali haldy ledu pokryté černou břidlicí a hledali cestu mezi povrchovými nebezpečnými ledovcovými potoky. Často jsme byli nuceni v překonávání překážek improvizovat. Do posledních chvil jsme netušili, zda nás ledovec pustí do vytouženého průsmyku, nebo zda se budeme muset vracet několik dní zpět. V tuto roční dobu jsme byli první, kteří se o přechod pokusili. Naštěstí úspěšně. Všem nám spadl obrovský kámen ze srdce, když jsme za deště sestupovali průsmykem dolů.

Muldrow Glacier před námi Káťo, šplhej! Muldrow Glacier nemá konce... Jak my se jen odtud vymotáme?

Čekala nás poslední zkouška odvahy – brodění McKinley River. Z různých informačních zdrojů jsme věděli, že je to velice nebezpečné a někteří lidé zde nadobro zakončili svou pouť. Původní časový plán byl tři hodiny, ale vzhledem k silnému proudu a vyšší hladině vody nám to trvalo o dvě hodiny déle. Brzy ráno jsme vyrazili v „brodících keckách“, ale brzy jsme naše naivní rozhodnutí změnili a obětovali suché pohory. Okamžitě jsme pochopili přesný význam slova ledovcový. V labyrintu ramen jsme hledali vhodná místa brodění, několikrát vběhli do silného proudu, který byl nad naše síly, a vraceli se zase zpět. Po minulých zkušenostech Tom převáděl vystrašenou Káťu na laně. Poslední rameno už jinak než s lanem nešlo. Systémem kyvadla jsme se všichni přepravili na druhou stranu. Julka a Katuš neunikly krátké kompletní koupeli pod batohem. Julča navíc přišla o jednu hůl. Následně padly poslední zbytky alkoholové desinfekce.

Julie, bojuj! (McKinley River)

Odměnou za třináctidenní pochod nám byla několikahodinová jízda vyhlídkovým autobusem zpět do civilizace. Výhledy opravdu stály za to.

Jsme v cíli!!!

PI: itinerář – Cantwell – Foggy Pass – Easy Pass – Anderson Pass – McGonagall Pass – Turtle Hill – McKinley River Bar – Wonder Lake (13 dní, cca 90 mil)

Chugach National Forest (vypráví Katka)

Už tu máme 9. srpen. Pro pár týdnů a zhruba 3000 km mého putování z americko-kanadské hranice na sever jeden z mála pevných termínů. Devátého znamená volat Tomovi do Denali Foundation a desátého se s celou českou výpravou setkat v Anchorage, největším městě Aljašky.

Do Anchorage přijíždím o dva dny dříve, což je vzhledem k nedokonalosti dopravního prostředku zvaného autostop příjemná rezerva. Naštěstí! Nákup rukavic, teplých ponožek a čepice, nečekaná návštěva zubaře, hledání informací o trailech a hlavně konfrontace s civilizací velkého města vyplní dva dny hravě. Po týdnech cestování nekonečným prostorem Yukonu a Severních teritorií, počítáním medvědů a kladením si otázek, kde přenocovat a kam popojet, jsou pro mne křižovatky se semafory s přeblikávajícími panáčky a turisté trochu moc.

Na sraz vyrážím o půl hodiny dříve, nemůžu se už dočkat. Procházím okolo budovy nádraží a skrze sklo vidím mávající postavy. Obličeje nepoznávám, Toma nevidím, ale podle vizáže jde zjevně o Češky. Byla jsem taktéž otipována, seznamuju se s holkama a to, na co jsem se tak dlouho těšila, může začít. Za dozoru místních domorodců ještě přesypáváme vločky, rýži, sušené mléko a další potraviny z našeho ”bohatého jídelníčku” do zatahovacích igeliťáků a vyrážíme na stop. V Kanadě a na Aljašce se stopuje výborně a ani pětičlennou skupinkou se přívětiví Aljašané nenechávají zaskočit.

Johnson Pass Trail

Trail začíná hned u silnice, od které se vzdaluje ušlapanou pěšinou procházející lesíkem, později širším údolím s kulisou zelenajících se kopců posypaných kamením. Holky s Tomem jsou s pešiny úplně paf. Zažili dva týdny prodíraní buší, brodění a pohybovali se podle buzoly, takže existence takových věci, jako je doporučené místo ke kempování, pěšina nebo dokonce latrína, je pro ně lahůdkou.

Katka, Katuš, Julie, Káťa, Tom

I náročnost předchozí části výpravy byla možná důvodem, že první společné ráno až téměř do desíti hodin nevyvíjí mí noví spolucestovatelé vůbec žádnou aktivitu. Nejsem ranní ptáče, ale poté co už mám všechny povinné ranní úkony za sebou, jídlo je ze stromu dolů a stále nic, měním strategii. Užívám si slunce a dopisuju deník. Že by to bylo večerní pohádkou? Přeci jen Macourkova ”Holčička se špagetovým svetrem” je pro otrlé povahy.

V poledne, v tom okamžení, nakonec vyrážíme na trasu. Pěšina nás přivádí k nádherně modrému jezeru. Společným výskáním při koupání plašíme losici s mládětem, kteří se na druhé straně noří z vody a odbíhají. Dá se tak řici, že jsme se koupali s losy v jedné vaně. V kombinaci s průzračnou vodou jezera a nádhernou krajinou okolo je to neskutečný zážitek. Nakonec nad námi ještě prolétává orel, což byla pro holky, které ho ještě naživo nikdy neviděly, poslední kapka. Jezero snů. I hory se časem přibližují, údolí se zužuje a míjíme další jezera. Při pohledu zpátky to vypadá, jakoby za nimi byly hluboké strže. Je vidět jen vykukující špičky dalších a dalších kopců.

Vana s výhledem

I přes tu nádheru okolo se nemůžu zbavit vnitřního pocitu, že tohle zatím není úplně co jsem čekala: Je to spíš “procházka” s pěknou scenérií. Chtěla jsem vidět hory dodaleka, zasněžené štíty, zkrátka výhledy, což znamená trochu povylézt do kopce, občas něco přeskočit (vlastně v rámci aljašských měřítek přebrodit), apod. No, asi tušíte co myslím. Stačilo se svěřit Tomovi.

Ráno nebouráme stany a nalehko vyrážíme přímo do kopců. Chvíli se prodíráme buší, kapradím, vysokou trávou a lesíkama. Pak už stoupáme na první viditelný kopec do sedla. Odtud pak na hřebínek, sutí nahoru. Výsledek stojí za to. Před námi se valí jeden hřeben za druhým, zasněžené vrcholky a ledovce. Vpravo pak sluncem ozářené kopce už bez sněhu. Nejraději bych se vrátila zpátky pro batoh a vyrazila přímo tímto směrem.

Výhledy Výhledy To jsou ale barvičky

I další den nás vítá scenérií zelenajícího se údolí a modré oblohy, stále je teplo,a tak po čtyřech dnech příjemně finišujeme první část výšlapu.

Devils Pass Trail

Rozdělujeme se a dalším bezproblémovým stopem se přesunujeme na začátek Devil Pass Trailu. Čeká nás stoupání hřebínkem nad údolí, cesta přes sedlo a řada novinek jako třeba obrovské aljašské borůvky. Cesta pokračuje údolími, míjíme bobří hráze, probarvené louky. Po celou dobu nás ostražitě sledují svišťové. Katuš je indiánským způsobem velmi úspěšně loví do foťáku.

Začátek cesty Hele, svišť!

Moje touha po vysokých kopcích a výhledech dodaleka je kompenzována užíváním si nových společníků - mluvením česky s více jak dvěma lidmi, zpíváním ve stanu, hraním kostek a hlavně pronikáním do fungování orientačního běhu v ČR. Když zjišťuji, že Káťa je asi 35. nejrychlejší česká žena, jsem tak trochu ráda, že jsem v době, kdy se trmáceli přes Denali, byla ještě v Kanadě. Taky mám příležitost srovnat techniku nahazování jídla na strom. Tomova aljašská zkušenost spojena s jeho pečlivostí je ohromující. Dost se divím, že nám za těch pár měsíců v Kanadě nebylo nic snězeno.

Komárů se nebojíme Tak sem snad medvěd nedosáhne...

Trail končí v Hope - místě s mnohaletou tradicí těžby zlata. Před osadou je u řeky pár opuštěných srubů. Při průzkumné cestě nás překvapuje muž na čtyřkolce s nepřehlédnutelným plastovým obalem na pušky a pánví na zlato - vypadá jako vystřižený z románu Jacka Londona. Ubezpečujeme jej, že se jen porozhlídneme, a domorodec pokračuje svou cestou. Přes léto je možné si pronajmout claim a dodržíte-li techniku hledání zlata, tzn. že budete používat pouze pánev a základní vybavení, stačí už jen štěstí. Celá oblast je upravována do původního stavu. Necitliví těžaři rozšířili tok řeky a táhnoucí lososi nezvládali sílu jejího proudu. Je zrovna jejich čas. Pozorujeme je, jak se zarputilou odhodlanosti postupují vstříc vlastní smrti.

Lososi

Zhoršuje se počasí, do vesničky dorážíme za mírného deště. Večeříme pod jehličnanem v relativním suchu. Druhý den se rozdělujeme. Tom s unaveným kotníkem jde do vesnice pro chleba a na internet. My s Julčou vyrážíme nahoru do kopců, podívat se, jak to vypadá nad námi. Katky využívají stezky podél moře, které se tu v úzkém pruhu hluboko zařezává do pevniny. Večer se pak všichni scházíme u stanů a sdělujeme si zážitky ze dne.

Kempování v buši

Posledním bodem výletu je cesta na Portage Glacier. Je to už pouhých 100 km od Anchorage, místa, odkud jsme před dvěma týdny vyrazili. Ledovec za posledních 100 let značně odtál, ale přesto vypadá důstojně. Jdeme se podívat na 20minutový film prokládaný nádhernými záběry z Aljašky. Na závěr vyjede promítací plátno nahoru, roztáhnou se závěsy a před námi je jezero s ledovcem, jako na dlani.

Portage Lake

Pak už nám zbývá jen poslední společný večer. Užíváme si. Dokonce tancujeme tango. V kempu, okolo dřevěného stolu. Tomáš se ukázal jako výborný tanečník, jen by mne zajímalo, jestli tancoval i s holkama na letišti, jak sliboval. Závěrečné skupinové foto a zpěvný večer ukončují skvělé společné dva týdny. Ráno se rozdělujeme. Holky a Tom stopují ve dvou skupinách zpět do Anchorage a já se vydávám na další průzkum Aljašky - na jih do Homeru a pak do Denali. Ale to už je zase jiný příběh.

Stopuje se tu hezky

Prince William Sound (vypráví Tom)

Je 21. srpna. Káťa s Katuš se loučí s Aljaškou a odlétají domů. Tak jsme zůstali jen sami dva - Julie a já. Vyrážíme stopem z Anchorage směrem k Valdez, kde se máme setkat s mými kamarády John a Suse. No a protože jsme dva dny v předstihu, bereme to ”zkratkou” přes McCarthy. McCarthy je staré městečko ve srdci Wrangell-Saint Elias National Park and Presereve, poblíž kterého se v dávných časech těžila měď. Prohlížíme si polorozpadlé budovy a zařízení na zpracování měděné rudy. Škoda, že nemáme tak týden navíc, abychom také prozkoumali tu krásnou divočinu kolem... No nic, je na čase zamířit směrem k Valdez.

23. srpna se podle plánu setkáváme ve Valdez s kamarády John a Suse. Oni mají chajdu uprostřed totální divočiny na jižním pobřeží Aljašky ve Prince William Sound a tam se právě s nimi chystáme. Nakládáme mořské kajaky na motorový člun a vyrážíme do zátoky Jack Bay. Potom nás čeká asi hodinový pochod potokem a houštinami, než se dostaneme k jejich chajdě. Konečně jsme tu. Nádherné místo. Chajda je schovaná ve svahu mezi velikými stromy, ale přesto je od ní krásný výhled na okolní hory. Jsme z toho naprosto unešeni...

Zátoka Jack Bay Nejsnazší cesta je potokem

Chvíli nám trvá, než rozebereme mohutná obednění kolem oken a dveří, která zde jsou kvůli medvědům. No a potom už vcházíme dovnitř a obdivujeme toto mistrné dílo. Chajda samotná a veškerý nábytek v ní jsou vyrobeny ze stromů pokácených v okolí chajdy. Všechno je propracované do detailu. Teď už chápu, proč stavba této chajdy trvala asi osm let.

Chajda v divočině My si ale žijeme...

Trávíme zde nádherných pět dnů. John a Suse jsou výborní společníci do divočiny a jsou nám skvělými průvodci touto oblastí. Děláme několik pěších výprav a několik výprav na mořských kajacích. Toto je snad nejbohatší krajina na rostliny a zvěř, jakou jsem kdy viděl – přejídáme se obrovských borůvek, při brodění potoků doslova klopýtáme o lososy, procházíme pod obrovskýma stromama, pozorujeme rozmanitá zvířata. Není divu, že se zde líbí medvědům. Je jich tu spousta a jsou velcí. Přes veškerou opatrnost se setkáváme s mámou medvědicí na vzdálenost menší než deset metrů. Jsme opravdu rádi, že jsme zrovna všichni čtyři pohromadě...

V kopcích nad chajdou Na kajacích Na moři je krásně Táhnoucí lososi

Po této krásné výpravě ve Prince William Sound jedeme všichni čtyři – Julie, John, Suse a já - společně do Fairbanks. No a to už je konec srpna a mě opět začíná škola.

Loučíme se s divočinou Jedeme zpět do Fairbanks

Na víkend vyrážíme ještě s kamarádkou Katy na krátkou výpravu do národního parku Denali, aby se Julie pokochala nastávajícíma podzimníma barvama a tím rozloučila s Aljaškou. Je 6. září a Julie odlétá zpět do České republiky.

Diskuse Počet příspěvků: 0 Přidat komentář
Nejaktuálnější zprávy
Nejnovější články
Nejčtenější články
Srub na Aljašce
14143 přečtení
Aljaška 2001
3488 přečtení
Do knihovny přibylo
Sumarizace
Zpravodaj: celkem 127 zpráv
nejaktivnější: Miláno (52)
Články: celkem 91 článků
nejaktivnější: Miláno (14)
Knihovna: celkem 119 titulů
nejaktivnější: Pája (kat) (43)