Horolezecký klub Mladá Boleslav
Výpis článků Vyhledávání Přidat nový článek  

hosting poskytl
BeeInside
doménu poskytl
horolezci.cz
pro HKMB
vytvořil
Tomáš Cerha

Alpy 2000 (Mönch a Jungfrau)

Zobrazení pro tisk Editovat článek

Tomáš Maršík, 19.4.2001

Deník z týdenního pobytu ve Švýcarských Alpách (s fotografiemi). Dva dny jsme šli z jihu z města Fiesch přes ledovec Aletschgletscher do slavného sedla Jungfraujoch a odsud pak podnikali dílčí výstupy. Do Fiesche jsme se vraceli oklikou přes Finsteraarhornhütte. Při sestupu si kamarád zlomil nohu a museli jsme absolvovat dost náročnou záchrannou akci...

Složení výpravy:

  • Mirek Rypáček st.
  • Mirek Rypáček ml.
  • Dana Sedláčková
  • Tomáš Maršík

Plánované výstupy:

  • MÖNCH (4099 m)
  • JUNGFRAU (4158 m)
  • FINSTERAARHORN (4274 m)

Poznámka: Tento text byl původně určen k jiným účelům, než ke zveřejnění na webu. Proto, prosím, omluvte nějaké nejasnosti, na které můžete během čtení narazit.

Pátek 21.7.

Odpoledne se všichni scházíme v Čejeticích, nakládáme věci do Felicie a vyrážíme. Spíme u Domažlic.

Sobota 22.7.

Celý den jedeme a navečer dorážíme do Švýcarského městečka Fiesch (1050 m). Balíme do kletrů kompletní výbavu na 7 dní v horách (každý batoh váží přes 25 kg) a začínáme stoupat po turistické cestě k mezistanici lanovky na Eggishorn. Asi v polovině svahu přenocujeme. V noci poprchává.

Neděle 23.7.

Přicházíme k mezistanici lanovky a v mírném dešti pokračujeme k jezeru Märjelensee (2300 m). Odsud scházíme na ledovec Grosser Aletschgletscher. Teď už prší docela vydatně.

Nandáváme mačky, navazujeme se na lano, bereme cepíny a vyrážíme. Dnes nás čeká asi 10 km po ledovci. Je zde velice rozpraskaný – proplétáme se mezi trhlinami a překonáváme několik séraků. Naštěstí zde není žádná vrstva čerstvého sněhu – postup je tedy bezpečný (trhliny jsou vidět) a poměrně rychlý (neboříme se).

Na ledovci

Navečer dorážíme k chatě Konkordiahütten (2850 m). Pod ní na sněhu stavíme stany, večeříme a unaveni rychle usínáme.

Pondělí 24.7.

Na dnešek máme velmi náročný plán – dojít do sedla Jungfraujoch (3454 m), vystoupit na vrchol Mönch (4099 m) a sestoupit zpět do sedla.

Ráno prší a je mlha, výstup na Mönch tedy nepřichází v úvahu. Jdeme se alespoň podívat na chatu, abychom zjistili, jaká je předpověď počasí na další dny. Až do poloviny týdne ošklivo, potom možná zlepšení – nic moc! Co teď? Rozhodneme se, že přesto vystoupíme do sedla Jungfraujoch, abychom si prohlédli slavný areál nejvýše položené železniční stanice v Evropě, která se zde nachází.

Vyrážíme dále po ledovci. Brodíme se ve vodě, která po něm stéká a za chvíli přijdeme k asi tři metry široké trhlině. Je přes ni položené takové širší prkno – trochu se pod námi prohýbá, ale za chvíli jsme všichni na druhé straně a můžeme pokračovat v naší cestě. Za chvíli přecházíme přes hranici sněhu – končí pohodlná chůze po tvrdém ledu a začínáme se bořit.

Přechod přes trhlinu

Navečer dorážíme do sedla Jungfraujoch. Nahoře na skále na nás občas z mlhy vykoukne již zmíněný areál. Ale kudy k němu? Zkoušíme skálu obejít zleva, ale přesto na závěr musíme překonat asi desetimetrovou skalní stěnu – velmi slušné lezení (Další den zjišťujeme, že vpravo od skály vede pohodlná přístupová cesta k areálu. Kdo to ale v té mlze mohl tušit?). Jsme promočení a zmrzlí. Tábor stavíme ve skalním tunelu, který spojuje budovu s vyhlídkovou terasou.

Úterý 25.7.

Ráno brzy vstáváme, abychom stihli sbalit tábor dříve, než přijede první ranní vlak. Vykoukneme ven a čeká nás velké překvapení – nad námi je modrá obloha. Naše horolezecká srdce začínají opět bušit. Je rychle rozhodnuto – zkusíme vystoupit na Mönch. Přesouváme se po ledovci k sedlu Mönchsjoch (3650 m), u kterého výstup začíná. Pospícháme – víme, že počasí dlouho nevydrží.

Přeskok Ledovec Aletschgletscher

Cesta vede stále po hřebeni až na vrchol. První lehké partie ve sněhu překonáváme bez jištění. Následují těžší části ve skále – odsud lezeme navázáni na lano. Postupujeme velmi rychle, předcházíme několik skupin. Střídá se sníh a skála. Na závěr překonáváme hřebínek s převějemi a je to tady – po jeden a půl hodinové námaze stojíme na vrcholu (4099 m). Máme nádherný výhled. Obdivujeme sousední hory – Eiger a Jungfrau. V dáli vidíme vysněný Finsteraahorn. Když se dostatečně pokocháme, začínáme opatrně sestupovat.

Hřeben Vrcholovka na Mönchu

Odpoledne ještě navštívíme chatu Mönchsjochhütte a vracíme se zpět do sedla Jungfraujoch. Obloha se zatahuje, začíná padat sníh a déšť. Zbytek času tedy trávíme prohlídkou tohoto světoznámého areálu. Navštívíme několik vyhlídek, ale nejvíce nás upoutá ledový chrám vytesaný v ledovci.

Stany stavíme v tunelu ve skále (tentokrát v jiném). Vedle nás stanuje ještě jedna skupina Čechů.

Středa 26.7.

Dnes máme v plánu Jungfrau, musíme brzy vstávat. V pět ráno vycházím ven, abych zjistil, jaké je počasí. Avšak za chvíli si jdu zklamaně zase lehnout – venku sněží a je mlha.

V sedm hodin se začíná obloha nečekaně trhat. Tak že bychom přeci vyrazili? Na výstup na Jungfrau už je dost pozdě, ale přesto balíme věci a jdeme na věc. Po asi půlhodinovém nástupu stojíme u paty skalního masívu (3411 m). Překonáváme skalní úseky a za chvíli lezeme ve sněhu. Nyní nás čeká traverz prudkým lavinézním svahem – necháváme si velké rozestupy a co nejrychleji přecházíme do sedla Rottalsattel. Dále stoupáme prudkým svahem přes skalní stupně a ledové plotny až na vrchol (4158 m). Tempo bylo opravdu výborné – od stanice Jungfraujoch nám výstup trval pouhé tři hodiny.

Jungfrau

Sotva stihnem udělat vrcholové foto, než nás zavalí mlha. Radost z ní nemáme, všichni víme, že bloudit v takovéto výšce není žádná legrace.

Sestupujeme pomalu a opatrně – je mokrý sníh a lepí se na mačky. Odpoledne za deště a sněžení přicházíme zpět do areálu Jungfraujoch. Zbytek času trávíme ve zdejším muzeu – sušíme věci a dozvídáme se něco z historie výstavby tunelu skrz Eiger.

Navečer uleháme na to samé místo jako předchozí noc.

Čtvrtek 27.7.

Za krásného počasí sestupujeme po ledovci zpět ke Konkordiahütten (2850 m). Odsud stoupáme do sedla Grünhornlücke (3286 m) a dále pokračujeme k chatě Finsteraarhornhütte (3048 m). Celou dobu máme před očima krásnou horu Finsteraarhorn – náš zítřejší cíl. Pod chatou nacházíme vhodný plac na naše stany.

Máme čas a tak jdeme zjistit do chaty předpověď na zítřek, i když víme, že se málokdy trefí – tato oblast je pověstná velkou nevyzpytatelností počasí. Dozvídáme se, že zítra má být asi jako dnes.

Navečer se obloha zatahuje a my uleháme za vytrvalého sněžení.

Pátek 28.7.

Vstáváme v půl šesté. Venku je mlha a padá sníh. S nadějí čekáme, až se počasí zlepší, ale je devět hodin a stále nic. I kdyby se teď udělalo hezky, je již na výstup pozdě. Do zítra už nemůžeme čekat, dáváme se tedy na ústup.

Ještě několikrát se ohlížíme dozadu do mlhy, ve které se skrývá náš vysněný Finsteraarhorn. Scházíme po ledovci až k mohutným sérakům. Ty obcházíme po skále vpravo. Některé úseky jsou zde zajištěné pomocí ocelových řetězů. Před mohutným kuloárem slézáme na ledovec a za chvilku znovu stoupáme po skále nahoru. Dlouhým žlabem sestupujeme opět na ledovec. Prší a my se doslova brodíme v potoku. Posledních deset metrů musíme slanit. Zase kus po ledovci a pomocí řetězů na skálu. Krajina se začíná měnit – kolem nás roste tráva a pasou se tu ovce. Scházíme příkrým svahem po ovčí stezce.

Prááásk... Nemůžeme tomu uvěřit. Mirek (starší) se válí na kameni, drží si pravou nohu a kotník mu bezmocně plandá – evidentně zlomené obě holení kosti. No to je průšvih... Nechápeme to – jen trochu delší krok z balvanu dolů a prasknou kosti – o tom jsme do teď pouze slyšeli. Co teď? Před námi je sestup příkrou skalní stěnou, dlouhá chůze po ledovci a další výstup téměř kolmou skálou (Ale to zatím ještě netušíme). To je teda malér...

Zachováváme naprostý klid. Dáváme Mirkovi prášky na bolest a celou nohu včetně kotníku mu fixujeme dvěma cepíny. Poblíž nachází Mirek (ml.) dvě železné tyče v plotu na ovce. Pomocí nich, dalších dvou cepínů a flísových bund vyrábíme přepychové berličky. Mirek bere tátu na záda a nese ho k nejbližším řetězům, kde začíná sestup skalní stěnou. Nyní musí Mirek kousek po svých (teda po své). Oba podávají skutečně nadlidský výkon. Na rovnějších úsecích (moc jich tu není) pajdá Mirek o berlích, v těžších místech se veze na zádech a v těch nejhorších etapách ručkuje sám po řetězech. Já s Danou zatím přebalujeme naše čtyři kletry do dvou. Odhaduji, že jeden má necelých padesát kilo a druhý necelých čtyřicet. Nechápu, jak to Mirkové dokázali, ale za chvíli je vidím stát pod sebou na ledovci.

Následuje neméně lehký úkol – chůze po ledovci. V těchto nízkých polohách je pokryt vrstvou suti a ta spolu s trhlinami a séraky tvoří obrovské muldy, které je třeba překonávat. Já jdu napřed, abych vypátral nejjednodušší cestu k turistické stezce – zjišťuji, že vede přes strmou skalní stěnu. Dana pomáhá vzadu Mirkům – občas jim nese berle, jindy je zas oba podpírá při chůzi do strmých suťových svahů.

Už stojíme pod skálou a čeká nás ten děsivý úkol – dostat Mirka nahoru. Ale jde to lépe, než jsme mysleli. S pomocí jedné kolemjdoucí ho táhneme shora na laně, on klouže zády po skále a pomáhá nám všemi zdravými končetinami. Druhý Mirek ho ještě zespodu tlačí. Potom se po jakémsi „chodníčku“ dostáváme k chatě, kde konečně začíná turistická cesta. Po ní nás čeká ještě několik hodin chůze.

Já jdu napřed, abych zatím doběhl pro naše auto a přijel do místa, kde cesta ústí na silnici. Naštěstí se mi povede sehnat pána s terénním autem, a tak jedeme zbytku výpravy naproti. Potkáváme je asi v půlce turistické cesty...

Asi hodinu před půlnocí přijíždíme k nedaleké nemocnici v městě Brig a chvíli po půlnoci již leží Mirek na operačním stole. Zpevňují mu polámanou nohu nějakými železy. No a my tři si jedeme najít nějaké místo na spaní. Jsme všichni pěkně hotoví, ale nejvíc vyčerpaný je Mirek. Není divu – většinu cesty táhnul svého tátu na zádech. No nést devadesát kilo takovýmhle terénem a takovou dlouhou štreku – to je vskutku úctyhodný výkon.

Sobota 29.7.

Prohlížíme si město a odpoledne se jdeme podívat na Mirka. Mile překvapeni se dozvídáme, že už je schopen převozu do naší republiky a tak na nic nečekáme a jedem.

Neděle 30.7.

Dopoledne přijíždíme do Mladé Boleslavi. Mirek musí znovu do nemocnice. Až mu splaskne otok, čeká ho další operace.

Plni dojmů se loučíme a jsme rádi, že to takhle všechno dopadlo.

Diskuse Počet příspěvků: 0 Přidat komentář
Nejaktuálnější zprávy
Nejnovější články
Nejčtenější články
Srub na Aljašce
14145 přečtení
Aljaška 2001
3491 přečtení
Do knihovny přibylo
Sumarizace
Zpravodaj: celkem 127 zpráv
nejaktivnější: Miláno (52)
Články: celkem 91 článků
nejaktivnější: Miláno (14)
Knihovna: celkem 119 titulů
nejaktivnější: Pája (kat) (43)