Horolezecký klub Mladá Boleslav
Výpis článků Vyhledávání Přidat nový článek  

hosting poskytl
BeeInside
doménu poskytl
horolezci.cz
pro HKMB
vytvořil
Tomáš Cerha

Mont Blanc 95

Zobrazení pro tisk Editovat článek

Tomáš Maršík, 17.4.2001

Deník z třídenního výstupu normálkou na Mont Blanc (s fotografiemi). Cesta vede od horní stanice vláčku z Le Fayet přes Refuge du Gouter a Dome du Gouter. Tou samou cestou jsme se vraceli. Zažili jsme jak pěknou bouřku, tak náročné bloudění v mlze při sestupu...

Mont Blanc

Složení výpravy:

  • Martin Vedral (vůdce)
  • Petr Hofman alias Fretka
  • Tomáš Maršík
  • Mirek Rypáček
  • Hana Rypáčková
  • Michal Kolátor

Poznámka: Tento text byl původně určen k jiným účelům, než ke zveřejnění na webu. Proto, prosím, omluvte nějaké nejasnosti, na které můžete během čtení narazit.

Příprava doma

Dáváme dohromady vybavení (cepíny, mačky, boty, lana, karabiny, skoby, vařiče, ...). Část cepínů a maček si půjčujeme od boleslavského horolezeckého oddílu, lano nakonec kupujeme v Jíčíně, ostatní si půjčujeme všude možně.

Přicházejí v úvahu dvě varianty výstupu a tak je nutné o nich zjistit všechny informace.

  • 1. varianta (3 dny): Výstup od nejvyšší stanice zubačky, která vyjíždí z Le Fayet.
  • 2. varianta (3 dny): Výstup od stanice lanovky (Aiguille du Midi). Tato lanovka vyjíždí ze Chamonix.

Výstup první variantou již absoloval Martin asi před čtyřmi roky. Informace o variantě druhé nám poskytl tatínek Toma - Jirka Maršík. Přípravy ve Francii:

V Bourg st. Maurice sháníme všechny potřebné informace o obou variantách výstupu. V jedné informační turistické kanceláři nám sdělují, že autobusem se na Mont Blanc vyjet nedá, ale v další se s námi již baví rozumněji. Zjišťujeme, že v oblasti Mont Blancu je letos nadměrné množství sněhu, a proto výstup od Aiguille du Midi je nebezpečný z důvodu často padajících lavin. Volíme pro výstup první variantu.

Pak nastává horečná příprava věcí. Společnou výbavu a jídlo dáváme na hromadu. Tu pak rozdělíme na 6 dílů. Náš proviant je následující: 44 čokolád, 14 sáčků ochucených ovesných vloček, 12 sušenek (velká balení), 16 sáčků rozinek, 3 vepřové konzervy, 6 paštik, 3 chleby, 1 šiška Poličanu, 2 krabice instantního čaje, 24 porcí instantní polévky, 1 sušené mléko, tablety na multivitaminový jontový nápoj.

1. den expedice (12. 7.)

Dopoledne nás odváží autobus do italského městečka Entreves - nejbližší před tunelem pod Mont Blancem. Doprovází nás celý skautský oddíl. Loučíme se s nimi. Dělíme se na dvojice a dáváme si sraz na první křižovatce za tunelem (u Chamonix). Začínáme stopovat. Někdo úspěšněji, někdo méně úspěšně. Přes italsko-francouzské hranice a tunel dlouhý 11,6 km nás moc řidičů při pohledu na cepíny, hůlky a obrovské bágly brát nechce. Asi po třech hodinách se však všichni scházíme za tunelem.

Vyrážíme pěšky do Chamonix pro podrobné informace o počasí v následujících dnech a o možnosti výstupu na Mont Blanc. Večer odjíždíme vlakem do Le Fayet. Spíme pod širákem blízko nádraží.

2. den expedice (13. 7.)

Ráno vstáváme v 6:00, snídáme, balíme kletry a v 7:15 vyrážíme zubačkou zvanou Tramway du Mont Blanc k výchozímu bodu našeho výstupu ve výšce 2372 m.n.m. Postupujeme klidným tempem po kamenité cestě vzhůru. Občas si dáváme přestávky na odpočinek a na jídlo (čokolády a sušenky). Docházíme k ledovcovému poli u chaty Refuge de Tete Rousse. Nasazujeme mačky, přecházíme ledovcové pole a stoupáme k Velkému kuloáru. To je ledovcový žlab, kterým v nepravidelných intervalech padají velké balvany. Proto je třeba tanto žlab rychle přejít.

Přechod je jištěn ocelovým lanem. Nasazujeme si helmy a jednotlivě přecházíme Velký kuloár. Fretka uklouzne v nejkritičtějším místě přechodu. Naštěstí se drží pevně ocelového lana a tak na něm zůstane za ruce viset. Vyškrábe se zpátky na „chodník“ a po něm už přeběhne v pohodě zbytek kuloáru. Ostatní zvládají přechod bez problémů. Dále pokračujeme strmým skalnatým terénem jištěným ocelovými lany až na chatu Refuge du Gouter. Zde začíná mít Martin menší problémy s dýcháním z důvodu nedostatečné aklimatizace.

Na hřebenu nad touto chatou nacházíme vhodné místo pro bivak. Zvětšujeme díru ve sněhu, která zde zbyla po předcházejících horolezcích a v ní stavíme oba naše Pamíry. Vaříme polévku a čaj ze sněhu. Jíme chleba a ovesné vločky s mlékem.

Zhoršuje se počasí a schyluje se k bouřce. Všichni jsme skloněni nad jídlem nebo nad nějakou prací, jen Mirek stojí nad námi a stěžuje si, že mu „cvrčí“ v hlavě. Toto cvrčení slyšíme i my, avšak nechápeme, co se děje. Po chvíli si Mirek dřepne k nám. V tu samou chvíli se zvedne Michal a dostane ránu do hlavy. Pravděpodobně se jedná o svádění statické elektřiny ze vzduchu do země přes nejvyšší bod v blízkém okolí. Od této chvíle se pohybujeme po hřebeni jen s rukou nad hlavou, protože „cvrčení“ v ruce je příjemnější než v hlavě.

Martinovi není dobře a ulehá do Pamíru. Ukládáme věci pod igelitovou plachtu a kupujeme na chatě 12 litrů vody na příští den za 96 franků. Ještě zapícháme hůlky na hřeben nad stany kvůli svádění statického náboje a snad i kvůli případnému blesku.

Jdeme spát – v jednom stanu Martin, Fretka a Michal; ve druhém Mirek, Hanka a Tom. Vítr sílí a blesky švihají čím dál víc. Martin jde močit před stan, avšak jen co si stoupne, zaburácí mu v hlavě a kolem ní se mu rozsvítí Eliášův oheň. Okamžitě se přikrčí, oheň ustane a v blízkosti sjede pořádný blesk. Martinovi nezbývá nic jiného, než to dokončit v kleče.

Martin přiznává, že právě zjistil, že má na sobě místo slipů plavky. Ze všeho se zapomněl v táboře převléknout. Je to snad na zápis do Guinesovi knihy rekordů. V plavkách na Blanc.

Bouřka trvá dlouho do noci. Vítr s našimi stany pořádně lomcuje, ale stany i my noc statečně přežijeme.

3. den expedice (14. 7.)

Podle předpovědi má být dopoledne slunečno a odpoledne se má počasí zhoršit.

Vstáváme ve 4:00. Spousta ostatních horolezců vyšla již ve 3:00. My je vidíme jen v podobě světýlek (od baterek), které se pohybují vzhůru k vrcholu Dome du Gouter.

Bivak

Vaříme čaj ze sněhu, jíme chleba s paštikou, rozdělujeme si jídlo na cestu a balíme kletry. Bereme si jen oblečení, jídlo a základní výbavu. Stany, spacáky, karimatky, vařiče a baterky necháváme v táboře. Máme v plánu se sem odpoledne vrátit.

Asi v 5:30 vyrážíme. Chybu tohoto pozdního odchodu si bohužel uvědomujeme až později. Po chvíli má Martin opět problémy s dýcháním a tak rozhodne, že se vrátí ke stanům a my nahoru půjdeme sami. Dohodneme se, že se vrátíme do 14:00.

Postupujeme poměrně rychle vzhůru. Po chvíli jsme již dost zadýchaní i rozehřátí, a tak sundáváme přebytečné vrstvy oblečení. Stoupáme dále a již v 7:00 stojíme na vrcholu Dome du Gouter (4304). Zde svačíme.

Pak pokračujeme chvíli z kopce do sedla Col du Dome (4237) a odtud do kopce na boudu Refuge Vallot (známou pod názvem Vallotka). Je to plechová, slabě izolovaná chajda o jedné místnosti se dvěma okny, jedním stolem, asi deseti postelemi, několika dekami a jedním suchým záchodem. Zde jsme asi v 8:00. Dáváme delší pauzu na jídlo a na ostatní potřeby.

Asi v 8:45 se navazujeme na lana. Na první Mirek, Hanka a Tom; na druhé Fretka a Michal. Stoupáme po strmém hřebeni na vrchol Mont Blancu. Výstup je pomalý, ale vytrvalý a jen s velmi krátkými přestávkami.

Přicházíme k místu, kde cesta vede přes hřeben asi 50 cm široký a na obou stranách je velmi příkrý a dlouhý sráz. Zde musíme počkat, až přejde skupina horolezců postupující proti nám. Po nich v klidu přecházíme úzký hřeben a stoupáme výš.

Kolem Mont Blancu se začínají hromadit mraky a během krátké chvíle se celý masiv ponoří do mlhy. Postupujeme dál. Víme, že cesta zpátky je jednoznačně daná vyšlapanými stopami, a tak není kam zabloudit. Mlha však stále houstne, vítr sílí a začíná sněžit. Cesta zpátky by za chvíli mohla být již velmi nebezpečná. Přidává se k nám nějaký Ital, který kdysi na Mont Blancu byl. Zjišťujeme od něj, jak je to ještě daleko na vrchol. Říká, že asi dvacet minut. Stoupáme velmi rychlým tempem ještě asi pět minut. Ptáme se znovu Itala. Odpovídá asi deset minut. Cesta zde u vrcholu je již pozvolná. Ujdeme ještě několik kroků, avšak vítr sílí, sněžení i mlha také nezeslabují a stopy za námi se začínají ztrácet. Už není vidět vůbec nic. Jak daleko je vrchol? Jsme těsně pod ním nebo nám chybí nějaký ten metr? Pokračovat nebo se vrátit? Rozum vítězí nad touhou dosáhnout nejvyšší vrchol Alp. Je rozhodnuto. Musíme dolů. Je 10:45. Vztyčujeme státní a skautskou vlajku. Rychle se necháváme vyfotit od Itala a naoplátku fotíme jeho.

Vrcholovka

Než se navážeme všichni na jedno lano, začne Ital sestupovat a ztrácí se nám v mlze. Sestupuje po zbytcích stop vyšlapaných při výstupu a my scházíme po zbytcích stop Itala. Mirek jde vpředu s cepínem a hledá cestu. Za ním ho následují Hanka, Michal a Fretka s hůlkami. Tým uzavírá Tom s cepínem. Po stopách se dostaneme až za úzký hřeben. Zde již jsou stopy Itala neznatelné a tak se musíme řídit vlastním smyslem. Mapu a busolu má bohužel u sebe v kletru Martin.

Bloudíme. Pískáme SOS, avšak pískot píšťaly jen směšně zaniká ve hluku šíleného větru. K tomu všemu přestává Fretka vidět. V praxi poznává, co je to sněžná slepota, o které snad jen četl v dobrodružných knížkách. Tom zapíchne cepín, stojí na místě a ostatní kolem něj opisují kruh. Tím máme možnost prohledat prostor o průměru čtyřicet metrů, aniž bychom ztratili výchozí postavení. Mirek objeví sotva znatelnou stopu a po ní dále sestupujeme.

V jednom místě Fretka uklouzne a sjíždí bočním srázem hřebene. Jeho pád Tom s Michalem zachytí a on se vrátí zase do stopy. Oddychneme si. Představa jeho pádu tam dál dolů ... brrr. Po chvíli Michalovi a Tomovi spadnou mačky. Co nejrychleji je nandají a pokračujem dál.

Stopu opět ztratíme. Postupujeme chvíli beze stopy. Nemůžem se dohodnout, jestli máme jít víc doprava nebo doleva. Situace začíná být kritická. Zbývá ještě jedna možnost - udělat záhrab. Představa, že bychom v něm strávili celou dobu, dokud se počasí nezlepší, bez spacáků a jen s jednou karimatkou a jediným bivakovacím vakem, je dost nepříjemná.

Na chvíli se mlha trochu roztrhne. Najednou Mirek a Hanka vykřiknou: „Támhle je“. Ostatní vidí pořád jen bílo, ale Mirek tvrdí, že to určitě byla Vallotka. Musíme se vrátit kousek nahoru kvůli ledovcovým trhlinám a teď rychle tím směrem. Najednou se na chvíli roztrhne mlha a my všichni radostně vykřiknem: „Vallotka“. Spatříme ji asi dvacet metrů od nás. Běžíme rychle k ní. Jsme hrozně šťastni a všichni děkujeme Bohu. Z Vallotky zrovna vycházejí Italové, aby nás šli hledat. Jsou to parťáci Itala, který s námi byl nahoře. On dorazil asi deset minut před námi.

Naše nálada je hned o něco lepší. Hanka si odchází ulevit do ústraní vedle Vallotky, avšak vzápětí náš tým zaznamená velkou ztrátu. Vítr sebere Hance náš jediný toaleťák a zavěsí ho na nedaleký skalní ostroh. Jako náhradu v dalších chvílích musíme používat natrhaný sešit.

Rychle zabíháme do Vallotky. Cesta k Refuge de Gouter je v tomto počasí nemožná. Pozdravíme se s horolezci uvnitř boudy. Je jich tam asi patnáct. Nám pěti uvolní dvě postele. Přesuneme se rychle k nim a začneme na sebe oblékat všechno oblečení, co s sebou máme. Dají nám tři deky. Nalezeme pod ně a začneme přemýšlet, co asi dělá Martin. (Je asi 11:45) Italové s sebou mají televizní kameru a my se účastníme demonstrace s velkým transparentem proti nukleárním pokusům.

Jídla s sebou máme dostatek (čokolády, müsli, rozinky, sušenky), ale všichni máme již tak přeslazený žaludek, že při pomyšlení na jídlo se nám dělá špatně. I přesto, že máme hlad, nejsme schopni nic z našich zásob sníst. Konzultujeme s Italy, Francouzy a mapou, kam až jsme vlastně dolezli. Shodneme se na závěru, že nám k vrcholu zbývalo asi 100 m s převýšením zhruba 3 m. Potom ležíme a snažíme se spát. Toma bolí hlava.

V 17:00 přijdou dva Rakušáci s busolou a mapou v ruce. Ti jsou v naprosté pohodě. Uvaří si, rozhodí si na zem karimatky, zalezou do spacáků a spí. Asi v 17:30 přijdou tři na kost promrzlí Francouzi. Vyprávějí nám, jak museli bivakovat od 11:00 v záhrabu pod vrcholem Mont Blancu a teprve v 17:00, když se na chvíli roztrhla mlha, uviděli Vallotku, a tak rychle sestoupili k ní. Vaří si, ale přesto ještě asi hodinu se pořádně třesou zimou.

Na noc se uplatní sáčky Body heat, které s sebou vzal prozíravě Michal. Moc se nevyspíme. Ležíme doslova namačkaní na sobě. Tam, kde má jeden hlavu, jsou nohy druhého.Co se zimy týká, tak jsme to čekali trochu horší.

4. den expedice (15. 7.)

Ráno v pět se jdeme podívat, jestli počasí umožňuje sestup. Je však stále mlha. Jen otrlí Rakušáci si sbalí kletry, vezmou busolu s mapou do ruky a vyráží do mlhy. Asi v 6 h dorazí první horolezci, kteří vyšli ráno z Refuge de Gouter. Tím je nám umožněno dostat se po jejich stopách ke stanům a k Martinovi. Vyrážíme hned za Italy, kteří nám prošlapávají stopu. Scházíme do sedla a vzápětí stoupáme na Dome du Gouter. Zde prožívá krizi Michal. Špatně se mu dýchá. Vrchol je zdolán a odtud již scházíme na hřeben, který vede k našim stanům.

Martina ve stanech nenajdeme. Jdeme se podívat do chaty. Zde sedí u jednoho stolku. Když uvidí Michala, který vešel jako první, nevěří svým očím. První jeho otázka zní:"Kolik vás je?". Při odpovědi, že jsme všichni a že jsme v pořádku, se mu očividně uleví. Nejprve jde odvolat vrtulník, který nás hledá, pak nám koupí grog a vypráví nám, co zde prožíval. Muselo to být opravdu hrozné, když jsme se včera nevrátili. Již v 10:30, když se počasí zhoršovalo, začínal tušit, že naše cesta nebude jednoduchá. Ve 13:30 nám šel naproti asi do půlky svahu na Dome du Gouter. Když nás však nepotkal, vrátil se na chatu. Tam zjistil, že spojení na Vallotku je nemožné, protože vysílačka na ní je rozbitá. Zavolal tedy záchrannou službu. Sdělili mu , že vrtulník dnes nemůže letět nahoru kvůli špatnému počasí. Martinovi nezbývalo nic jiného, než doufat, že jsme na Vallotce. Zavolal ještě do kempu v Bourgu, ať pro nás do Le Fayet přijedou až o den později. Noc přečkal v chatě. Byla pro něj asi nejhorší v životě. Ráno opět volal pro vrtulník. Oznámili mu, že před chvílí odletěl. Asi hodinu po tom jsme přišli my.

Nyní sedíme u stolu, pijeme grog a jíme chleba se salámem. To teď přijde opravdu k chuti. Do našeho přeslazeného žaludku přichází opět něco jiného. Když viděli Francouzi od vedlejšího stolu, jak okrajujeme plíseň z našeho starého českého chleba, položili nám na stůl ošatku s čerstvým francouzským. Opět se mezi nás vrací dobrá nálada. Martin ještě volá do kempu a upřesňuje, kdy pro nás mají přijet do Le Fayet. Mluví s Bublou a Pepínem. Všichni z tábora nás pozdravují a gratulují.

Pak bouráme stany. Přes dvě noci, co stály na jednom místě, byly pořádně zaváté a tak jejich vyhrabávání není snadné. Natrhneme při tom tropika. Vítr utrhl v noci poutko a vlivem váhy sněhu se ohnuly tyče.

Balíme kletry, nasazujeme mačky, navazujeme se na dvě lana a asi v 11:00 začínáme scházet příkrým zasněženým skalnatým srázem. Po chvíli se dohodneme, že dále půjdeme nenavázaní. Terén je zde již schůdnější a s volnýma rukama to bude ještě lépší. Balíme lana, Martin si přerovnává kletr a pokračujeme dále. Níž si sundáváme mačky, protože sněhová vrstva je již tenká. Před Velkým kuloárem nasazujeme helmy a tentokrát ho přecházíme všichni bez problémů. Další horolezec, který přechází po nás, již tak v pohodě není. Balvan o průměru asi půl metru ho těsně mine. Sejdeme na ledovcové pole a protože máme dost času , jdeme se podívat na chatu Refuge de Tete Rousse.

Potřebujeme koupit vodu. Martin začíná hledat peněženku. Bledne. Po chvíli nám neklidným hlasem oznamuje, že ji pravděpodobně zapomněl v horní části skály nad velkým kuloárem, kde si přerovnával bágl. Peněženka obsahovala asi 800 franků a zpáteční lístky na zubačku. Protože za námi dolů už nikdo nešel, je pravděpodobné, že peněženku našel někdo z těch, co šli proti nám na Refuge du Gouter. Martin tam tedy volá z Refuge de Tete Rousse, avšak peněženku tam dosud nikdo nepřinesl. Sedíme zkroušeně na kamenech a přemýšlíme, co dál. Představa, že bychom znovu přešli kuloár a vystoupali asi 500 výškových metrů, nám na náladě ani trochu nepřidává. Martin se přehrabuje znova ve svém kletru. Najednou vykřikne :„Já ji mám !!''. Všichni se začneme smát a Martin jde opět zavolat na Refuge du Gouter, aby pátrání po peněžence zrušili. Kupujeme vodu, vaříme polévku a jíme zbytky chleba se salámem.

Dále cesta pokračuje po skalnatém hřebenu podél ledovcového žlabu. Po ní se však vydá jen Martin. My chceme dolů sjet žlabem. Někdo jede po botech, někdo po zadku, další na báglu - zkrátka každý tak, jak umí. Tímto způsobem překonáváme převýšení asi 700 m. Je to skvělý. Dole jsme pěkně promáchaní, ale za tu srandu to stojí. Čekáme chvíli na Martina a pozorujeme zatím rodinku kamzíků. Pak scházíme k zubačce. Ta se již chystá odjet, a tak poslední metry běžíme.

Ve vláčku spokojeně probíráme znovu naše příhody. Le Fayet nás přivítá sice teplem, ale zataženou oblohou. Kupujeme si čerstvé bagety a ovoce. Při tom se nám náhle ztratí Martin, který zůstane před obchodem. Vysvětlení od něj dostáváme až před večeří, kdy se mezi námi opět objevuje. Zatímco jsme nakupovali, zastavilo u něho auto a v řidiči poznal Francouze, se kterým na Refuge du Gouter zajišťoval pro nás záchrannou akci. Ptal se, jak to s námi dopadlo. Když mu Martin oznámil, že jsme všichni vpořádku, pozval ho Francouz na skleničku. To že se musí zapít. K tomu se Martin moc nenechal přemlouvat.

K večeři si dáváme bramboračku a vepřovku. Pro nocování si vybíráme stejné místo jako před třemi dny. Dlouho ale neležíme. Začíná pršet. Jsme nuceni se po tmě přesunout kamkoliv pod střechu. Mirek s Hankou do skladu pražců a ostatní do autobusové čekárny. 5. den expedice (16. 7.)

K snídani si kupujeme bagetu a vaříme čaj. Po snídani všichni usedneme do čekárny a čekáme, až přijede náš táborový autobus. Jeho příjezdem naše expedice končí. Vítáme se se všemi a podáváme si ruce. Je vidět, že jsou všichni rádi, že jsme zase mezi nimi. Nasedáme a rozdáváme první informace. Jsme unavení, špinaví, ale šťastní.

Shrnutí chyb, které by se příště neměly opakovat:

  1. Špatná aklimatizace !!!
  2. Vrcholový výstup jsme začali příliš pozdě (až v 5:30). Protože to počasí umožňovalo, měli jsme vyjít co nejdřív (ve 3:00 s ostatními horolezci) !!!
  3. Špatně vyvážená strava - moc sladkého, málo chleba a salámu !!!
  4. Když se Martin od nás odděloval, nevzali jsme si od něj společné věci (lékárničku, busolu a mapu) !!!
  5. Bivakovací vaky. Musí ho mít každý !!!
Diskuse Počet příspěvků: 0 Přidat komentář
Nejaktuálnější zprávy
Nejnovější články
Nejčtenější články
Srub na Aljašce
14145 přečtení
Aljaška 2001
3491 přečtení
Do knihovny přibylo
Sumarizace
Zpravodaj: celkem 127 zpráv
nejaktivnější: Miláno (52)
Články: celkem 91 článků
nejaktivnější: Miláno (14)
Knihovna: celkem 119 titulů
nejaktivnější: Pája (kat) (43)