Horolezecký klub Mladá Boleslav
Výpis článků Vyhledávání Přidat nový článek  

hosting poskytl
BeeInside
doménu poskytl
horolezci.cz
pro HKMB
vytvořil
Tomáš Cerha

Mt. McKinley aneb lezení v srdci Aljašky

Zobrazení pro tisk Editovat článek

Tomáš Maršík, 5.10.2006

... Je mi zima, těžce se mi dýchá a bolí mě hlava. Je mlha, vítr mi zasekává do očí krystalky ledu a já téměř nevidím na krok. Před každým krokem sonduji cepínem ostrý hřeben přede mnou, abych nešlápl vedle. Má tohle smysl? Dobírám lano se svými spolulezci a rychle se radíme. Výškoměr ukazuje 6160 m. Po více než dvoutýdenním úsilí nás od vrcholu Severní Ameriky dělí zhruba 30 výškových metrů...

  • Pohoří: Alaska Range
  • Vrchol: Mount McKinley (6194 m.n.m.)
  • Cesta: West Buttress (Západní pilíř)
  • Termín: 29. květen – 17. červen 2006
  • Složení výpravy: Cynthia Anderson, Van James, Tom Marsik
Permit

Takhle to začíná

Slyšel jsem o ní mnoho – nejvyšší hora kontinentu severní Amerika, nejvyšší hora světa měřeno od úpatí k vrcholu, nejsevernější velká hora a zároveň nejstudenější hora na světě. Po tom, co jsem ji mnohokrát viděl na vlastní oči, však přichází ještě jedno “nej”. Je to sice subjektivní “nej”, ale důležitější než ta ostatní – nejkrásnější hora.

Mount McKinley (6194 m.n.m.)

Za jasného dne je vidět ze školy, kde teď studuji – University of Alaska Fairbanks. Je sice nějakých 200 km daleko, ale se svojí výškou 6194 m.n.m. se jen tak neschová. Na jednu stranu na dosah ruky a na druhou stranu tak nedostupná...

Pohrávám si s tou myšlenkou již dlouho, ale nikomu z mých kamarádů se do toho nechce. A solo se mi do toho také nechce. Je březen 2006 a tedy nejvyšší čas zažádat o permit u národního parku Denali, kde se Mt. McKinley (také zvaná Denali) nachází. Narychlo dávám dohromady skupinu pěti místních lidí a vyřizujeme permit. Jsou to lidé vesměs neznámí, ale ve stejné situaci jako já – shání parťáky na Mt. McKinley. Lezení s neznámými lidmi je sice to poslední, co jsem chtěl, ale uvidíme – uděláme spolu předem pár výprav a když si nepadnem, tak expedici McKinley zrušíme.

Dva lidé svou účast odříkají a zůstáváme tři – Cynthia, Van a já. S potěšením zjišťuji, že individuálně máme všichni celkem dobře natrénováno a jsme celkem zkušení lezci, teď ještě abychom se dobře sehráli. Podnikáme společně několik tréninkových výprav. Město Fairbanks je na to ideální – do velehor Alaska Range to máme pouhé tři hodiny autem. Mimo lezení samotného trénujeme také vyprošťování z ledovcové trhliny a cestování na lyžích se saněmi (na McKinley nás čeká dlouhatánský nástup). K mému překvapení spolu vycházíme senzačně.

Výstup White Princess Výstup Snow White Nácvik vyprošťování z trhliny

V rámci příprav nám všem začíná docela dobrý blázinec, mě jako vedoucímu expedice obzvláště – jednání s národním parkem, zajištění letadla, studování map, shánění informací od lidí a dalších zdrojů (obzvláště vhod přišla knížka Denali's West Buttress od autora Colby Coombs), příprava vybavení. Většinu výzbroje a výstroje máme, dokupovat není moc potřeba, ale je potřeba udělat generální údržbu. Všechno musí perfektně fungovat. Malé poruchy jako třeba rozbitý zip u stanu mohou mít na McKinley dalekosáhlé důsledky.

Nástup

29. května

Hlásíme se u správy národního parku ve vesnici Talkeetna. Mimo spousty informací dostáváme dva CMCs (Clean Mountain Cans), což jsou takové kyblíky se šroubovacím víkem, do kterých člověk vykonává velkou potřebu. S nimi dostáváme spoustu biodegradovatelných igeliťáků, kterými se CMCs vystýlají. Člověk tedy při výstupu chodí na velkou do těchto kyblíků a čas od času obsah včetně igeliťáku hodí do trhliny a CMC pak vystle dalším igeliťákem. Veškerý ostatní pevný odpad se musí přinést zpět do civilizace. Díky těmto opatřením zůstává hora čistá a nehromadí se tam odpad jako například na některých himalájských horách.

Ten samý den nakládáme nás i naši výzbroj do malého letadla. Povinně vážíme všechno vybavení – je to necelých 60 kg na osobu. Máme toho požehnaně – lyže, hůlky, saně, cepíny, mačky, sedáky, karabiny, smyce, sněhové kotvy, pruty, lano, lopaty, sněhovou pilu, lavinové sondy, vysílačku, stan, vařiče, hrnce, jídlo na 24 dnů, plastové boty, izolované přesboty (overboots), nákotníky, kalhoty, bundy, čepice, kukly, rukavice, veliké palčáky, spacáky, karimatky, lyžařské brýle, sluneční brýle, opravářskou sadu, zdravotnickou výbavu, atd. Jednou z výhod lezení v tuto dobu na Aljašce však je, že se v noci nestmívá a člověk tedy v klidu může nechat čelovku doma.

Letíme na Kahiltna Glacier Přistání v základním táboře (2200 m.n.m.)

Vzlétáme a asi za hodinu přistáváme v základním táboře na ledovci Kahiltna Glacier, ve výšce ca. 2200 m.n.m. Čekáme do večera a pak vyrážíme nahoru po Kahiltna Glacier směrem k Mt. McKinley. Cestování v noci a spaní ve dne v těchto nízkých polohách má dva důvody. Jednak je to bezpečnější, protože je chladněji a jsou pevnější sněhové mosty přes trhliny. A jednak nemáme problémy se slunečním zářením, které díky odrazu od okolních sněhových kopců může být nesnesitelné. Cestujeme na lyžích, navázáni na lano, část nákladu neseme na zádech a část táhneme na saních. V ranních hodinách kempujeme, ve výšce ca. 2400 m.n.m, kde zároveň kempuje několik dalších expedic.

Nástup po Kahiltna Glacier Mt. McKinley před námi v mracích Slalom mezi trhlinami, Kahiltna Glacier

30. května

Je teplo a padá mokrý sníh. Spíme a čekáme do večerních hodin, pak balíme kemp a vyrážíme dál. Jdu vpředu a prorážím cestu čerstvým sněhem. Postup je pomalý a vyčerpávající. Viditelnost je mizerná. Po několika hodinách mám docela dost, a tak mě Van střídá v prorážení stopy. Naším plánem bylo dojít na plošinu v ca. 3300 m.n.m, rozhodujem se však pro zakempování chvíli po půlnoci již ve 3000 m.n.m. z několika důvodů. Jednak jsme trochu zabloudili v mlze a nevíme přesně, kde jsme. Jednak jsme pěkně unaveni. A jednak začínáme cítit výšku – mě a Cynthii trochu bolí hlava. Není se moc čemu divit, vždyť jsme ještě předvčírem byly téměř na úrovni moře – ve vesnici Talkeetna.

31. května

Večer je viditelnost mnohem lepší a tak děláme krátký přesun na plošinu ve 3300 m.n.m. nad průsmykem Kahiltna Pass. S narůstající výškou se ochlazuje a je čas přejít na normální režim - cestování ve dne a spaní v noci. Hned nad táborem začíná strmý kopec a cestování s plným nákladem by bylo děsně náročné, odsud tedy již budeme nosit všechno na dvakrát. Nejen, že nám to odlehčí, ale také to usnadní aklimatizaci.

Je to dřina...

1. června

Ráno je nad námi čistá obloha a nám se opět naskýtá nádherný výhled na okolní hory. Úžasné. Tentokrát nebouráme tábor, máme v plánu jen vynést zásoby a večer se sem vrátit. Opouštíme plošinu ve 3300 m.n.m. a stoupáme příkrým svahem. Lyže máme připevněné na batoh, postupujeme bez saní. Míjíme pověstné místo zvané Windy Corner (Větrný roh), kde vítr o rychlosti 160 km/h údajně není výjimkou. My však máme kliku, procházíme tudy téměř v bezvětří. Kousek za Windy Corner ve výšce 4100 m.n.m. stavíme, pro dnešek nám to stačí. Vykopáváme díru ve sněhu a tam zahrabáváme naše zásoby. Z doslechu víme, že je potřeba je zahrabat hluboko - ačkoliv by to člověk nečekal, řádí tady havrani a vyjídají zásoby horolezců.

Tábor ve 3300 m.n.m.

Cesta zpět do tábora je pohádková. Jdeme s lehkými batohy, přibývá kyslíku a do toho nám svítí senzační barvy zapadajícího slunce. Mraky pod námi se valí jako rozbouřený oceán. Nádhera. V dobré náladě se vracíme do tábora ve 3300 m.n.m.

Večerní barvy... Mraky pod námi...

2. června

Ráno balíme tábor. Zahrabáváme zde do sněhu trochu zásob na cestu zpátky a také saně, jejich role už skončila. Čeká nás dlouhý den, potřebujeme se přemístit až na plošinu ve 4300 m.n.m., která je celkem dobře krytá před větrem. Kempování kdekoliv pod ní by byl hazard. Počasí nám přeje a my se úspěšně dostáváme do dnešního plánovaného cíle – tábor ve 4300 m.n.m. Jsme trochu ohromeni tím, kolik tady potkáváme dalších expedic. Vypadá to zde jako malé sněhové město vyzdobené vlajkami z nejmožnějších koutů světa. Až sem to byl choďák a odsud začíná trochu lezení, proto se to tady tak hromadí. Expedice se tu jednak aklimatizují a jednak tu čekají na dobré počasí, které pro překonání následujících partií je opravdu potřeba. My zde plánujeme strávit minimálně tři dny, abychom se dobře zaklimatizovali. Mimo stanů jednotlivých expedic je tady také velký stan správy národního parku. Přes celé léto se tu střídají rangerové a protože tato ledovcová plošina je také vhodným místem pro přistaní vrtulníku, jsou odsud organizovány záchranné akce. Nacházíme opuštěné místo po předchozí expedici již s vybudovanými sněhovými zdmi. Přesto nám trvá několik hodin, než lopatama vyházíme navátý sníh. Výška nás dostává. Chybí nám kyslík a všechno jde pomalu.

Tábor ve 4300 m.n.m. Tábor ve 4300 m.n.m.

3. června

Sestupujeme na lehko do místa ve 4100 m.n.m., kde jsme předvčírem zahrabali naše zásoby a ty pak vynášíme do tábora ve 4300 m.n.m. Je to součástí naší aklimatizační stratregie, přeci jen včerejší přesun 1000 výškových metrů bylo trochu moc.

4. června

Počasí je dobré, ale nejsme dostatečně zaklimatizováni, abychom pokračovali s výstupem. Podnikáme tedy jen aklimatizační výlet na lyžích na jižní okraj této ledovcové plošiny – místo zvané The Edge of the World (Okraj světa). Plošina zde náhle končí a před námi je téměř vertikální spád zhruba 1500 výškových metrů na ledovec Kahiltna Glacier. Je to místo s úžasným výhledem a my k tomu máme naprosto čistou oblohu. Naskýtá se nám senzační pohled na dva slavné aljašské velikány, Mount Hunter (4442 m.n.m.) a Mount Foraker (5304 m.n.m.).

Edge of the World, výhled na Mt. Hunter Na "Okraji světa" Výhled na Mt. Foraker

Počasí na Mount McKinley je nevyzpytatelné, ale i tak se rangerská stanice ve 4300 m.n.m. snaží poskytovat horolezcům předpověď na další dny. A občas se i trefí. Dnes předpovídají dobré počasí na zítřek. Pro nás to znamená, že bychom se zítra měli pokusit vynést zásoby na plošinu ve 5200 m.n.m a vrátit se zpět.

Trochu mě ten plán straší, protože zdaleka ještě nejsem aklimatizovaný. Dokonce mi připadá, že se můj stav vůbec nelepší. Těžce se mi dýchá, jsem unavený a hlavně mě pěkně bolí hlava. Nejlépe je na tom Cynthia. Van už je na tom také docela dobře, hned s prvními příznaky horské nemoci začal pobírat Diomax – lék, který podporuje aklimatizaci. Já se svým odporem k jakýmkoliv lékům jsem se jim zatím snažil vyhnout – obzvláště Diomaxu kvůli jeho silným vedlejším účinkům. Ale teď už začínám být docela zoufalý. Příznaky horské nemoci obvykle odstoupí během 24 hodin pobytu ve stejné výšce, ale my už jsme tu 48 hodin a mě je stále mizerně – hlavně ta bolest hlavy. Ta myšlenka mě straší, ale začínám mít podezření na začínající mozkový edém, takových případů již tu bylo mnoho. To by byl vážně průšvih, ještě aby mě odsud tahali vrtulníkem. Není čas na hrdinství, přes svůj odpor k lékům polykám půl tablety Diomaxu a strašně si přeju, aby zabral.

Nerozumím tomu, proč jsem na tom s aklimatizací tak špatně. V Alpách jsem nikdy problémy neměl a to jsem do podobné výšky šplhal mnohem rychleji než tady. Mám dobře nastudováno, že na severu je tenčí vrstva atmosféry a tedy ve stejné výšce je zde řidší vzduch než třeba v Alpách a nebo Himalájích, ale zas tak velký rozdíl by v tom být neměl. Vždyť jsme teprve ve 4300 m.n.m, na vrchol to máme ještě téměř dva výškové kilometry.

Sláva, Diomax zabírá a bolest hlavy polevuje! Že bych přeci jen zítra mohl lézt dál?

Cesta k vrcholu

5. června

Ráno je jasné nebe a téměř bezvětří. Toto je naše šance vynést zásoby na plošinu ve 5200 m.n.m. Van a já polykáme každý půl tablety Diomaxu a pak všichni tři vyrážíme. S námi vyráží spousta dalších expedic, což trochu ubírá na romantice, ale není se čemu divit, vždyť je ideální počasí na postup. Šplháme na západní pilíř. Strmé partie v horní části jsou usnadněny fixními lany, které tu byly nataženy předchozími výpravami.

Lezení není moc technicky náročné. A pokud se zde sem tam nachází obtížnější úsek, je zde obvykle jištění od předchozích expedic (hlavně od komerčních skupin, které tu operují celou sezónu). Vše je v sousladu s tím, co jsem o této hoře slyšel – její obtížnost nespočívá v technické náročnosti, ale v její výšce a hlavně v počasí.

Stoupáme po západním pilíři až na plošinu ve 5200 m.n.m. Jsme naprosto bez dechu a vyčerpaní. Po dlouhém úsilí máme zahrabané zásoby ve sněhu a na lehko se vracíme zpátky. Ze západního pilíře máme úžasný výhled na okolní hory hrající barvami zapadajícího slunce. Je nádherný večer. Spokojeni se vracíme do tábora ve 4300 m.n.m.

Zahrabáváme zásoby ve 5200 m.n.m. Sestup po Západním pilíři Mt. Hunter, výhled ze Západního pilíře

6. června – 11. června

Nikdy dříve jsem si moc neuměl představit, jaké to je trávit 6 dnů ve stanu čekáním na lepší počasí. Nyní mám možnost to zažít. Trpělivost je teď naší jedinou zbraní. Počasí, až na krátké pauzy, se dá popsat dvěma slovy – mlha a vítr. Rangerové na této ledovcové plošině udržují meterologickou stanici. Jednu noc během těchto šesti dnů zaznamenávají -53 stupňů Celsia jako telpotu kombinovanou s větrným faktorem (wind chill temperature).

Mraky a vítr ve 4300 m.n.m.

Občas je potřeba vylézt ze stanu a odházet lopatou sníh, kterým vítr zanáší náš kemp. Ale člověku se ven nechce a odkládáme to jak můžeme. A jejda! No to snad ne! Teď jsme to s tím čekáním vážně přehnali! Váha sněhu zlomila jednu stanovou tyčku. A nejen to, když vylezeme ven, zjišťujeme, že zlomená tyčka zároveň projela tropikem a roztrhla ho. Ještě, že se na chvíli zklidňuje počasí a ještě, že Van s sebou nese všemožné opravářské vybavení včetně kousku hliníkové trubičky. Tropiko zašíváme a přes zlomené místo na stanové tyčce převlékáme hliníkovou trubičku a připevňujeme ji opravářskou páskou. Dobrá lekce, od teď už odklízení sněhu nikdy odkládat nebudeme.

Kromě krátkého výletu na lyžích, který nám počasí na chvilku umožnilo, se dá naše aktivita během tohoto nekonečného čekání popsat celkem jednoduše – vaříme, jíme, spíme, čteme, píšeme a povídáme si. A ještě něco, a to je důležité – smějeme se. Nemůžu věřit tomu, jak perfektně spolu vycházíme, i když vím že to vyžaduje úsilí nás všech tří. Mnohokrát jsem slyšel o tom, jak expedice ztroskotali, protože spolu členové zkrátka nevyšli. Jsem vděčný za to, že v našem případě to je přesně naopak.

Nekonečné čekání... Je na čase jít odházet sníh...

Konečně! Předpověď počasí hlásí na zítra zlepšení. Jdeme na to!

12. června

Balíme kemp a zahrabáváme zde do sněhu zbylé zásoby a také lyže, dále už jedině s mačkama. Přesouváme se na plošinu ve 5200 m.n.m. Počasí není skvělé, ale ujde. Vyhrabáváme zásoby, které jsme sem před týdnem vynesli a zakládáme kemp. Táboří zde již několik dalších expedic.

Pohled zpět na tábor ve 4300 m.n.m.

Přestože využíváme polorozbourané sněhové zdi od nějaké předchozí výpravy, trvá nám zhruba čtyři hodiny, než je opravíme do takové podoby, aby se zde dal bezpečně postavit stan. Jsme totálně unaveni a vážně nám chybí kyslík. Je nám špatně od žaludku a bolí nás hlava. Je nám zkrátka mizerně. Každý hod lopatou následuje pauza s několika nádechy a výdechy. Trvá to věčnost, ale jsme odhodláni postavit zdi vysoké a silné. Nebyli bychom konec konců první výprava, které právě na tomto místě vítr odnesl stan - to pak znamená katastrofu.

Tábor ve 5200 m.n.m.

13. června

Ráno je zamračeno a vítr. Podle předpovědi počasí má být dva dny ošklivo a pak se to má zlepšit. No co, čekání ve stanu již máme nacvičené. Ale co se to děje? Jsou dvě hodiny odpoledne, roztrhává se obloha a částečně ustává vítr. Od jedné jiné expedice, která zde také táboří a které zde narozdíl od nás funguje vysílačka, zjišťuji, že rangerové předpověď počasí změnili – dnes hezky a následující dny ošklivo.

Následuje fofr – rychle roztát sníh, naplnit lahve vodou, zabalit a vyrazit. Jsou čtyři hodiny odpoledne a my opouštíme tábor. Jdeme nalehko, jen s nejnutnější výbavou. Máme v plánu vylézt na vrchol a vrátit se zpět do tábora.

Šplháme do sedla Denali Pass. Jdeme ve stopách jiné expedice a postupujeme relativně rychle. Nad Denali Pass tuto expedici doháníme a střídáme ji v prošlapávání stopy. Ochlazuje se. Navlékáme na sebe vše, co máme. Fouká stálý, ale naštěstí jen mírný vítr. Obloha se zatahuje mraky. S potěšením zjišťujeme, že celá cesta je vyznačená pruty od předchozích expedic. Můžeme tedy pokračovat, i když se mění viditelnost. Jen hlavně aby nezesílil vítr.

Stoupání k Denali Pass Denali Pass

Přecházíme přes velkou plošinu známou pod pojmem Football Field (Fotbalové hřiště) a začínáme stoupat boční stěnou na vrcholový hřeben. Prošlapávám stopu, ale jde to pomalu. Snažím se udržovat rytmus – krok jednou nohou, pětkrát nádech a výdech, krok druhou nohou, pětkrát nádech a výdech, .... Konečně dolézáme na vrcholový hřeben, ale tím se zároveň vystavujeme větru. Vyrážíme po hřebeni směrem k vrcholu. Je krátce po půlnoci.

14. června

Je mi zima, těžce se mi dýchá a bolí mě hlava. Moje lyžařské brýle jsou totálně namrzlé a já absolutně nic nevidím. Povytahuju brýle nad oči a kuklu povytahuju zespodu těsně k očím. Koukám touto vzniklou škvírou, ale téměř nevidím na krok. Je mlha a vítr mi zasekává do očí krystalky ledu. Před každým krokem sonduji cepínem ostrý hřeben přede mnou, abych nešlápl vedle. Má tohle smysl? Dobírám lano se svými spolulezci a rychle se radíme. Mám dobře zapamatovanou mapu a vím, že už jsme skoro tam. Výškoměr ukazuje 6160 m.n.m. Po více než dvoutýdenním úsilí nás od vrcholu Severní Ameriky dělí zhruba 30 výškových metrů, ale naštěstí nikdo z nás netrpí vrcholovou horečkou. Již před expedicí jsme se shodli na tom, že sem jdeme kvůli výstupu a ne kvůli vrcholu. Hlavně se chceme v pořádku vrátit zpátky. Expedici budeme nazývat úspěch, ať už dosáhneme vrcholu a nebo ne. Tak co? Vracíme se a nebo jdeme dál? Podmínky jsou špatné, nicméně zatím je docela dobře zvládáme. Shodujeme se tedy, že půjdeme dál a když se cokoliv jen trošku zhorší, tak to balíme a jdeme zpátky.

Pomalu pokračuji nahoru po hřebeni. Svah se zmírňuje a pak zase začíná stoupat. Svah se opět zmírňuje a já míjím jakési roztrhané vlajky a sněhové kotvy. Kromě toho vidím jen bílou mlhu všude kolem mě. Pokračuji pár metrů po hřebeni a najednou se přede mnou objevuje kopec dolů. Sundávám rukavici a koukám na výškoměr. Ukazuje zhruba 6200 m.n.m. Chvíli mi to trvá, ale pak mi to konečně dochází. Právě stojím na vrcholu Mount McKinley. Je 14. června dvě hodiny ráno.

Dobírám Cynthii a Vana. Objímáme se a gratulujeme si. Znovu si uvědomuji, jaký jsme skvělý tým. Vanův teploměr na jeho batohu ukazuje zhruba -25 stupňů Celsia. Umocněné větrem, nedostatkem kyslíku a naším vyčerpáním – toto rozhodně není místo na dlouhé oslavy. Vanův digitální foťák zde nefunguje, ale moje zrcadlovka to zachraňuje. Rychle se fotíme a vyrážíme na dlouhou cestu zpět.

Vrchol - Van a Cynthia Vrchol - já

Cesta zpět

Jdeme pomalu a opatrně. Všichni dobře víme, že nejvíce úrazů je při sestupu. Vítr úspěšně zavál naše stopy a my opět prorážíme cestu. Míjíme Denali Pass a sestupujeme směrem k našemu táboru ve 5200 m.n.m. Jistíme se. Jdu první a sestupuji k nejstrmější části tohoto úseku. Otáčím se a mám v plánu sestupovat na předních hrotech maček, ale otočku se mi nepovede dokončit. Sníh pod bočními hroty povoluje a já sjíždím dolů. Nabírám rychlost. Otáčím se na břicho a nalehávám na cepín. Trochu zpomaluju, ale nemůžu to zastavit. Teď! Prudce zastavuji a já vidím napnuté lano mezi mnou a poslední sněhovou kotvou. Dík, Cynthia! Ano, toto je ten smutně proslulý Denali Pass, který má za sebou dlouhou historii úrazů i smrtelných pádů. Oddechuji si.

Je půl deváté ráno a my dorážíme k našemu stanu. Jsme dehydratovaní, ale zároveň totálně vyčerpaní, více než kdykoliv předtím. Nikdo z nás si v tomto stavu netroufá manipulovat s vařičem. Dopřávám si půl hodiny spánku a teprve potom jsem schopen nastartovat vařič a začít roztavovat sníh. Po snídani uleháme a více méně spíme až do dalšího dne.

15. června

Je poledne a my se vydáváme na sestup. Ve 4300 m.n.m. děláme krátkou pauzu, vyhrabáváme ze sněhu naše skryté zásoby, přerovnáváme batohy a pokračujeme. Ve 3300 m.n.m. děláme další pauzu, vyhrabáváme saně a zásoby, které jsme zde ukryli před dvěma týdny. Vaříme a večeříme zde. Tím zároveň naplníme čas až do pozního večera, kdy se trochu ochladí a jsou lepší podmínky pro překonání spodních partií ledovce prosetého trhlinami. Jdeme celou noc a v osm hodin ráno dorážíme do základního tábora ve 2200 m.n.m. Ano, to co nám nahoru trvalo zhruba dva týdny jsme dolů sešli za jediný den.

Sestup Večeře při sestupu ve 3300 m.n.m.

16. června

Je špatná viditelnost, která neumožňuje létání. Musíme čekat.

17. června

Ráno je viditelnost přijatelná a my odlétáme do vesnice Talkeetna, zpět do civilizace. Sbohem, Mount McKinley. A nebo možná jen na shledanou...

Odlet zpět do civilizace

Proč?

Setkávám se s tou otázkou čím dál více. „Proč? Proč vy lezci na ty hory šplháte?” Každý horolezec nejspíš odpoví trochu jinak a nikdo z nás pravděpodobně nepodá zcela jasnou odpověď. Ačkoliv existuje mnoho důvodů, je těžké jim dát úhlednou formu. Asi bych lhal sám sobě, kdybych nepřipustil, že lezení vysokých hor je částečně jakýmsi projevem ega - touhy dobýt, dokázat něco sobě i ostatním. Ale zároveň existují další a hlubší důvody. Devatenáct dní na Mt. McKinley je pro mě jako žít devatenáct dní v ideálním světě v mnoha aspektech – ve světě nemateriálních hodnot, světě přátelství a společných cílů, světě vzájemné tolerance a pomoci.

Na expedici se člověk stará jen o nejzákladnější potřeby pro přežití – aby měl co jíst, co pít a kde spát. Veškerý materiál je omezen na to, co si člověk nese s sebou. Život je zde tak prostý a přeci tak naplňující. Jako by lidské štěstí nezáleželo na komfortu a materiálním bohatství.

Člověk v horách rozvíjí schopnost vzájemné spolupráce a pomoci v té nejryzejší podobě. Život jednoho často závisí na druhém. To, co by jeden nezvádl sám, je možné dosáhnout jako tým.

Naprostou většinu času na Mt. McKinley jsme trávili buď na laně a nebo ve stanu, tři lidi v neustálém úzkém kontaktu po dobu devatenáct dní. Silně omezeni jeden druhým, ale přesto šlo všechno tak hladce – díky vzájemné toleranci, pomoci a hlavně ochotě vzdát individuální zájmy ve prospěch zájmů společných.

Pro mě je tedy horolezectví jakýmsi symbolem ideálního světa – světa, o který bychom se všichni měli snažit v našich každodenních životech – světa, kde všichni táhneme za jeden provaz.

Diskuse Počet příspěvků: 2 Zobrazit diskusi Přidat komentář
Nejaktuálnější zprávy
Nejnovější články
Nejčtenější články
Srub na Aljašce
14145 přečtení
Aljaška 2001
3491 přečtení
Do knihovny přibylo
Sumarizace
Zpravodaj: celkem 127 zpráv
nejaktivnější: Miláno (52)
Články: celkem 91 článků
nejaktivnější: Miláno (14)
Knihovna: celkem 119 titulů
nejaktivnější: Pája (kat) (43)