Don Quixotte

Tentokráte jedeme sami s Pájou, nikoho jsme nesehnali. Cílem je cesta Don Quixotte (nebo jak se to vlastně píše). Cestou k Marmoladě pořád řešíme logistiku téhle akce. Kdo to tam zná tak ví, o čem je řeč. Prostě když vylezete nahoru tak se sestupuje severní stěnou, čímž se dostanete asi 10km od místa nástupu. Což znamená pěknou túru kolem Marmolady.

Nakonec volíme variantu jako posledně, tj. autem parkujeme v kempu Malga Ciapella a nastupujeme natěžko i s věcmi na spaní, pro které se pak musíme bohužel vrátit. Biváček dáváme v jeskyni nad chatou Falier. Počasí večer před nástupem nevypadá zrovna nejlépe, snad to ale vydrží.

Druhý den vstáváme v brutálních 3:30 a brzy vyrážíme. Do stěny nastupujeme ještě s čelovkami. Jako správní optimisti věříme, že by se při troše štěstí dala stihnout poslední lanovka dolů, která by nás uchránila nepříjemného sestupu a okružní tůry kolem Marmolady. V cestě nám stojí 800m stěna, 20 délek za 6UIAA. A jako vždy se hned na nástupu práskneme...takže je jasné, že to lanovkou nebude.

Marmolada, to jsou hlavne plotny, dírky a kouty. A lezení je to fakt parádní a celkem těžký.

Nejtěžší délky jsou v podstatě až nahoře, kam už člověk doleze celkem opotřeben...Klíčová, ale dobře vyskobovná je koutová spára psaná za 6. No, nám to přišlo jako hodně poctivá šestka.

Adrenalin je to do posledního metru. Horní partie pilíře, kudy cesta Quixotte vede, je nádherné vzdušné lezení. Fixního jištění tam moc není a založit vlastní taky moc nejde, takže nám lehce brnkají nervíky.

V půl šesté večer jsme na vrcholu, jsme holt šneci. Přestože jsme lezli jižní stěnu, tak jsme byli celou dobu v mrakách a zatracený zimě...severní strana je zato jako vymetená a plná sluníčka.

Lanovka je samozřejmě fuč a nastává protivný sestup. Nejdříve dvě slanení na ledovec. Ten je pěkně zmrzlej, naštěstí Pája vytahuje nesmeky :). Cestou zažívám nepříjemný okamžiky, ztrácím jeden nesmek a u toho druhého se nějak ty zátky od piva ohnuly a moc to nefunguje...Po asi dvou hodinách lejtkaření jsme dole na silnici. Chvíli zkouším stopovat, ale marně. Takže další asi 2h pochod do kempu a k autu. Tam jsme už za pěkný tmy. Věci na spaní ale máme o 500m výškových jinde. Na srovnání a oslavu výstupu otvíráme svijánky a vaříme...no a pak hoďku a půl, psychicky celkem rozložení, dupeme do jeskyně, kde máme schovaný spacáky. Poslední část cesty zarytě mlčíme, slova jsou celkem zbytečná. Zasloužený spánek přichází kolem půl druhé v noci. Aha, tak tohle je ten alpinismus...