Horolezecký klub Mladá Boleslav
Výpis článků Vyhledávání Přidat nový článek  

hosting poskytl
BeeInside
doménu poskytl
horolezci.cz
pro HKMB
vytvořil
Tomáš Cerha

Zpověď hrdiny, aneb jak to nebylo.......

Zobrazení pro tisk Editovat článek

Pája (kat), 31.8.2005

Zpověď hrdiny aneb pohled na výstup očima opravdového lezce aneb jak to vůbec nebylo.

Co Vám budu povídat…….jednou začali kamarádi naříkat, že už jsou staří a že za svůj proflákaný život nic nevylezli. Naštěstí jsem byl na blízku, abych je ukonejšil. Říkám jim : „ Chlapci, člověk se nehodnotí podle toho zda něco vylezl či ne. Jsou i jiná měřítka a hodnoty.“ Chlapci se na mě nejprve nechápavě podívali a já pochopil, že nenamluvíš oslovi, že je kůň. Tak jsem je jen otcovsky poplácal po rameni a slíbil jim, že je v nejbližší době vezmu na nějakou větší stěnku, samozřejmě v rámci jejích možností. A tak to začalo.

Vybral jsem záměrně Cimu Grande cestu Comici, je poměrně slušně vyskobovaná a není zas tak příliš dlouhá. Říkal jsem si, že tu cestu bychom měli vylézt za den, i kdybych ty chlapce měl vytahovat bez kladky.

Do Itálie jsme se samozřejmě vypravili autem. Je důležité zdůraznit jakým!!! No, popravdě, nebylo to úplně to pravé....ale kola to mělo v pořádku a volant byl také na správném místě. Ještě před nákupem potravin došlo k prvnímu kritickému přehřátí motoru. Odněkud z motoru (záměrně se nepouštím do odborných výrazů, neboť článek je psán pro čtenáře laika) začala stříkat vařící voda a mně to připomnělo Karlovy Vary v osmdesátém pátém , tehdy jsem trávil dovolenou se třemi děvčaty, nutno podotknout že shodou okolností byla všechna do mě zamilovaná............ Musel jsem se prostě usmát. No, ale to jsem trochu odbočil.......Asi hodinku mi trvalo, než jsem chlapce našel, neboť se všichni do jednoho rozprchli s myšlenkou, že z motoru stříká benzín a že v nebližší chvíli dojde k výbuchu. Abych se přiznal, trochu mě rozesmálo, že někteří jedinci po způsobu amerických filmů, a v očekávání brzkého výbuchu, neustále odskakovali na břicho (samozřejmě nohama směrem k výbuchu) a kryli si pažemi hlavu. Když k výbuchu nedošlo, znovu odskočili a znovu si zakryli svou hlavu a tento postup opakovali, dokud se mi neztratili z očí.....přišlo mi to dost legrační, ale dobře jsem se bavil......tak jsem nic nenamítal. Po další půlhodině mojí přednášky o chladícím systému chlapci pochopili, že motor se musí chladit. Dokonce mi udělali obrovskou radost tím, že závadu pod mým vedením sami odstranili. Byl jsem na ně pyšný.

O zbytku cesty vám už toho mnoho zajímavého nepovím.....celou cestu odřídil „Je“ s „Ne“ a bylo to tak dobře....kdysi jsem četl v odborném lékařském bulletinu článek o vlivu řízení automobilu na sebevědomí člověka. Zdůrazňovali zde, že méně sebevědomí jedinci rádi řídí ,neboť jim představa, že mají pod kontrolou obrovský stroj, dodává velké množství sebevědomí a jistoty........Tak jsem ty chlapce prostě nechal řídit.......

Teď několik slov k samotnému výstupu. Brzy ráno jsem chlapce vzbudil a nařídil, aby si překontrolovali všechny věci, které jsem jim předešlého dne zabalil. Stále byli odhodláni a plní elánu, bohužel do té doby, než spatřili stěnu. Byli šokováni. V jejich očích jsem zahlédl nejistotu, zmatek, strach, respekt, paniku, bázeň a samozřejmě slzy. I skvělému odborníkovi na lidskou duši jako jsem JÁ, dalo mnoho práce, aby z nich zase udělal muže. Bylo to opravdu těžké.... Předstírané mdloby, dehydratace, těhotenský stav nebo jejich výmluvy typu: „Zlomil jsem si nohu, jdu nazpátek“, jim nepomohli. Byl jsem odhodlán a věřil jsem, že mi po návratu domů poděkují. Cestu jsem lezl a chlapce vytahoval celý den. Bylo to namáhavé, to nepopírám. Ale celou dobu mě hřála myšlenka, že pomáhám kamarádům. Na jejich obranu musím říct, že chlapci v lehčích místech lezli sami, aby mi tím usnadnili vytahování a nezpůsobovali mi takovou únavu. Z fotografií přiložených si můžete udělat obrázek o samotném výstupu a mé důležitosti v něm.

3/3 1/3 2/3

Vrcholový komín byl opravdu oříšek. Ano, byl pokryt ledem a chlapci tvrdili, že tohle bez zbraní do ledu přelézt určitě nejde. Ukázal jsem jim tedy, že ledy se dají lézt i v lezečkách a trochu upravenými nehty.

Díky zdržení, jenž nám způsobily obtíže komína, jsme bohužel nestačili sestoupit za světla. A proto jsme se rozhodli bivakovat. Našli jsme si krásný bivak. Tedy vlastně dva , ale nakonec jsme spali všichni v jednom, a já se jenom divil, jak staří lidé se ještě dnes mohou bát bubáků. Spali jsme v sedě. Bylo chladno a chlapci se opravdu třásli zimou. Kdysi jsem četl v odborném budhistickém bulletinu, jak soustředěním mysli přeměnit energii v teplo. Tento poznatek se mi teď velice hodil a věřím, že všichni byli vděční..... Přivinul jsem k sobě chlapce pevněji, cítil jsem takovou otcovskou odpovědnost, lásku a jak se ke mně chlapci tiskli, opět jsem si vzpomněl na Karlovy Vary. Nezasvěcený čtenář by si mohl myslet různé oplzlosti, avšak kdo TO zažil, pochopí, jak může kamarády sblížit opravdový bivak. Troufám si tvrdit, že někteří si noc doslova užili.... Ztráta energie se tvrdě zapsala do brzkého ranního sestupu. A tak jsem nesl hochy střídavě....

Tak tolik asi k akci .... ještě se zmíním o hoších, kteří se akce účastnili. Jako první ti, kteří mi svůj vděk náležitě projevili: Ne, Je, Tu, a samozřejmě Já, což jsem My.

Diskuse Počet příspěvků: 0 Přidat komentář
Nejaktuálnější zprávy
2.5.2017 22:00 (Miláno)
Máj v Sasku
Nejnovější články
Nejčtenější články
Srub na Aljašce
13618 přečtení
Aljaška 2001
3295 přečtení
Do knihovny přibylo
Sumarizace
Zpravodaj: celkem 122 zpráv
nejaktivnější: Miláno (52)
Články: celkem 90 článků
nejaktivnější: Miláno (13)
Knihovna: celkem 119 titulů
nejaktivnější: Pája (kat) (43)